Historický závod o čestnou cenu Bohumila Hanče

24. 3. 2013 v 10 hodin startuje na Labské boudě retro závod lyžníků na 15 km v dobové ústroji, trasa téměř kopíruje 1. kolo památného závodu z roku 1913. Součástí rychlostního závodu je i "závod turistický".

Trasa: Labská bouda, Martinova bouda, sedlo Mužských kamenů, Vysoké kolo, Bouda u Sněžných jam, Violík, Vosecká bouda, Harrachovy kameny, Mohyla Hanče a Vrbaty, Vrbatova bouda, Zlaté návrší, Pančice, Labská bouda.

K závodu na rychlost jest přičleněn 15 km závod turistický. Soutěž tato se jede na stejné trati jako závod na rychlost, avšak s tím rozdílem, že se jede turistickým tempem společně s dovolenou zastávkou na svačinu na Vosecké boudě. Každý účastník musí míti plnou turistickou výzbroj, kabát a tlumok s jídlem. Turistickým účastníkům bude u startu oznámeno, od kterého místa před cílem počne závod o ceny.

 

Připomeňme si, co se tenkrát stalo ...

Na start osmého ročníku mezinárodního závodu na 50 km o Velikonocích 24. března 1913 se postavilo šest závodníků. Trasa vedla z Labské boudy na Horní Mísečky.

Březnové jarní počasí se náhle zhoršilo, déšť se posléze změnil ve sněhovou vánici a silnou vichřici. Závodníci postupně končí, na trati zůstal jen Hanč, v košili a bez čepice... Pravděpodobně poblíž Harrachových kamenů se setkal s Václavem Vrbatou, který jej přišel povzbudit, půjčil mu část oblečení a vydal se pro pomoc. V mrazivém počasí však obětoval svůj život. 

Hanč se neobjevil na otáčce. Nebohého závodníka se tehdy vypravil hledat mimo jiné i další závodník Emerich Rath. Ve sněhové vánici jej našel bezvládného a pokusil se ho odnést na zádech do bezpečí. Rath však s hrůzou zjistil, že záchrana Hanče je nad jeho síly. Vrátil se pro lyže a zcela vyčerpán dorazil na Labskou boudu, kde oznámil, že našel Hanče.

Záchranáři Hanče na Labskou boudu poté přinesli...
"Všem dochází, že tohle je definitivní konec. Nepomáhá tření zmrzlého těla ani masáž srdce, na stole v Labské boudě leží bezvládná mohutná postava. Hoteliérka Erlebachová přináší z komory bílé prostěradlo a ručníky, do kterých závodníci svého kolegu zabalí. Pak ho ještě omotají vlněnou pokrývkou a nohy a hlavu obloží pytli, aby se mrtvola nepoškodila při poslední cestě, která ji čeká.

Bohumil Hanč ji nesčetněkrát prošel pěšky i projel na lyžích, teď se ale z hřebenu Krkonoš do Vítkovic poveze na saních. Do márnice ho smutný průvod dopraví ještě v noci, od osudného závodu uběhne teprve pár hodin. Ráno pak Hanč uložený v rakvi doputuje do sokolovny v Jilemnici. Neleží tu ale sám. Vedle něj stojí rakev s druhou obětí včerejší vichřice. Místonáčelník mříčenského Sokola Václav Vrbata byl posledním člověkem, který viděl Hanče stát na nohou. A Hanč byl zase poslední, kdo viděl živého Vrbatu. Zmrzl nedaleko od místa, kde ležel Hanč, který jej přišel povzbudit a ve sněhové vánici mu půjčil kabát a čepici."

Čin Vrbaty, který za záchranu kamaráda obětoval svůj život, se stal impulzem ke vzniku záchranných služeb a 12. května 1935 i jednotné organizace Horské služby v Krkonoších. Na památku jejich tragické smrti je 24. březen slaven jako Den Horské služby.

Tragická událost byla rovněž námětem knih a filmu. Povídku Synové hor napsal František Kožík a v roce 1956 ji pod stejným názvem zfilmoval režisér Čeněk Duba s Josefem Bekem a Jiřím Valou v hlavních rolích. Tak se široká veřejnost dozvěděla o neštěstí, které dodnes nebylo zcela jednoznačně osvětleno. O podrobný popis se v knihách Na hřebenech vichřice (1963) a Drama na Zlatém návrší z let devadesátých snažil Miroslav Rampa.

 

  • logo_hannah_2_200x63.png